Mé pocity

Vážený pane Juščáku,

je to sotva pár minut, co jsem dočetla Vaši knihu. Musím se Vám svěřit s pocity, které ve mě Vaše kniha zanechala :-)

Opravdu se mě hluboce dotkla. Od doby, kdy jsem na střední škole jako povinnou četbu četla  díla od Remarquea, se podobným tématům záměrně vyhýbám, vždy mi z nich bylo hodně těžko. 

O Vaší knize jsem se dověděla  z televize a vypůjčila jsem si ji v knihovně. Už když jsem si ji nesla domů, nebyla jsem si jistá, jestli mám dost odvahy se do ní pustit :-) Stalo se přesně to, co jsem čekala. Pocity hrůzy a lítosti se ve mě melou s pocity nekonečné vděčnosti za to, že žiji v dnešní době a v naší zemi. 

Jako máma dvou malých kluků jsem si mohla včera večer vybrečet oči, když jsem četla scénu o loučení Ireny s jejím chlapečkem. Snažila jsem se pak usnout, ale nedařilo se mi to. Nakonec jsem se musela přesunout do postele k mému mladšímu chlapečkovi, ve spánku ho pohladit, obejmout, abych se uklidnila. Dneska jsem zbytek knihy doslova dohltala, abych se po všem tom vypětí dočkala šťastného konce :-)

Vaši knihu by si měl přečíst každý, kdo si někdy stýská na svůj život, práci, děti, šéfa atd., aby si připomněl, jak se mu dobře žije.

Věrka B.