Český rozhlas - Nový slovenský román ... a nezabudni na labute! vypráví o ženě, která přežila Kolymu

Peter Juščák, narozený roku 1953, se dověděl o stovkách životních dramat lidí, kteří se ocitli v soukolí světových ideologií a hlavně té komunistické. Jejich pohnuté osudy dosud zaznamenával většinou jako publicista, ale tentokrát přichází s románem ... a nezabudni na labute!. 

Jeho děj začíná v lednu roku 1945, když Kežmarok obsadila sovětská vojska a československá armáda generála Svobody, pokračuje Sme. Sovětská politická policie NKVD dostala od domácích komunistů, dosud působících v ilegalitě, seznam lidí, kteří prý kolaborovali s německými fašisty. Vzápětí začali mizet Slováci, Češi, karpatští Němci, Rusíni, Maďaři, Židé, a dokonce i komunisté.

Někdo udal i těhotnou ženu Irenu Kalaschovou z Kežmarku. Hitlerův portrét v kolářské dílně svého muže sice ze zdi sundala, ale pozdě. K udání by stačil i fakt, že její manžel Johann Kalasch patřil ke karpatským Němcům, a když nacisté vtrhli do Polska, většina z nich se prý hlásila ke Karmasinovi, státnímu tajemníkovi pro německou národnostní menšinu na Slovensku.

Irena byla odsouzena k 15 letům nucených prací. Následovala cesta vlakem do pracovního tábora na Kolymě v severovýchodní části Sibiře. Irena, kterou otřásl potrat v dobytčím vagóně, byla najednou bezejmenná, degradovaná na označení G 211, které by se mělo vnitřně ztotožnit s trestem. Ten byl podle politruka pomocnou rukou a novou kategorií marxisticko-leninského vězeňství.

Irena obývá zónu, která je pokračováním války trochu jinými prostředky. Je to zóna, o níž trestankyně Žeňa říká, že nejhorší je tu fakt, že žena ztrácí sebe sama, že jí každodenně ubývají myšlenky, vyprazdňují se sny i drobné ženské naděje. Irena se dovídá, že by hlavně neměla plakat, když nemusí.

Hlavní otázka zní, jak přežít. Na ni odpovídá cosi jako ptačí volání, ztělesněné krásnou Maďarkou Katalin, která pantomimicky znázorňuje vzlet labutě, jež se „v nedostupných výškách miluje se svobodou a potom raněná zvolna klesá, až se někam ztratí, aby na jiném místě a v jiné době vstala z mrtvých a dávala trpícím naději na přežití.“

Neboť, jak praví polská profesorka hudby a účastnice varšavského povstání Danuta, Bůh není. A když není Bůh, není ani ďábel, a z toho nám plyne, že ďáblem je člověk. Příkladem je dozorkyně Paraska, která znala jen svět dětského domova, kde otěhotněla s jeho ředitelem. A pak už je jen svět lágru.

Dobrovolná otrokyně zvrácené ideologie, pořádku a disciplíny dokáže svůj bezduchý prázdný život vyplnit jen ozvěnou svého karabáče, který zběsile dopadá na trestankyni, která leží bezvládně na zemi. Anebo ozvěnou výstřelu, kterým dozorkyně zabila skutečnou labuť.

Ale Parasku přece jen porazí zpěv, který v noci zaplaví ženský barák. Dozorkyně je ochromená a najednou neschopná udeřit. A když po Stalinově smrti propouštěné vězeňkyně začnou na dvoře sborově zpívat, vítězství jejich ducha a nezlomné touhy po svobodě ji v literárně přesvědčivé scéně dožene k sebevraždě.

Ani na tom kousíčku země, kde se kopou jen mělké hroby, protože půda je zamrzlá a mrtvých je spousta, a kde se odehrává nepatrná část epochálního experimentu zvaného světový komunismus, neznamená čas mezi lidmi vždycky jenom odlidštěné bezčasí.

Irena se přestane bát vlastní touhy a udupávaného ženství a počne dítě s Gruzíncem Šotem, kterého dráždí její vznešená ubohost, zbídačená krása a vyzývavá hrdost ukrytá v každém gestu, pohybu i chůzi. Jejich láska i jejich dítě mají sice jen perspektivu přítomnosti, ale i tak přišla chvíle, kdy spolu se Šotem leží ve vesmírném tichu a oba se nehlučně vznášejí, každý ve své části tmy.

Irena odevzdá malého Ivaňušu kojné, která žije mimo tábor, a pocit prázdného náručí ji už neopustí. To prázdné náručí nabude až nelidských rozměrů, když jí syna berou do dětského domova. Mladá žena, nezvěstná od března roku 1945, se vrátí domů v září roku 1954.

Přivítá ji zpráva o jejím úmrtí, kterou podepsal její manžel, jenž si mezitím založil novou rodinu. Irena je za zónou, ale v tehdejším socialistickém Československu v ní stále jednou nohou zůstává.

Peter Juščák vypověděl Irenin životní příběh s velkým smyslem pro sbíhání a rozbíhání děje a oba kompoziční principy udržel v rovnováze. Mozaika textu je na 400 stranách propojena vnitřní logikou. Jedna kapitola končí, když těhotná žena nedbá na varování manžela, vydá se za dcerou do nemocnice a dostane se do sovětského zajetí.

Následující kapitola líčí její pouť z pracovního tábora, odkud nese zásilku na poštu v obci Bučany. Ani tentokrát nedbá na varování svého milence a plahočí se tajgou, protože doufá, že uvidí svého syna.

Charakteristickým znakem knihy je její poetičnost, která vyvažuje přesilu realistického, až naturalistického líčení. A tak kůrky tajně nanošené do baráku, ono noční chroustání, se ozývá do hladového ticha jako bourání starého domu.

Hodnota románu tkví ve filozofické reflexi doby, kde se morálka jakoby vzepřela kolektivní lidské potřebě a kde se obranné mechanismy naší kultury a civilizace ukázaly jako slabé, nebo dokonce neúčinné.

Zpracováno ze zahraničního tisku. 

Autor:  Jan Černý