Svoboda jako mávnutí labutích křídel.

Autentické výpovědi lidí, kteří zažili na vlastní kůži zatčení a transport do ruských pracovních táborů, zpracoval již ve své publicistické knize Odvlečení (2001, 2011). A právě odtud pochází inspirace k jeho další tvorbě. V tomto případě se rozhodl napsat na dané téma román s jedinou hlavní hrdinkou.

Beletrie pojednávající o životě lidí, kteří byli bez jasných důkazů po rychlých vojenských soudech odvlečeni do gulagů, nepochybně slibuje zajímavou četbu. Nicméně čtenář, který drží v ruce knihu Petra Juščáka, by si měl uvědomit, že čte vyprávění poskládané ze skutečných výpovědí lidí, kteří prošli pracovními tábory. Silný příběh mladé slovenské matky Ireny Kalaschové, která se za naprosto absurdních okolností ocitne na ruském Dálném východě, tedy nenese jen uměleckou hodnotu, nýbrž i poselství o tom, jak to v táborech opravdu vypadalo.

Tomu je přizpůsoben i charakter vyprávění. Hlavní hrdinka Irena se stává jakýmsi průvodcem, který čtenáře provádí po táboře, v němž žije. Skrze příběhy svých přátel však líčí i situaci v jiných gulazích nebo život svobodného obyvatelstva v této oblasti. Autor se snaží o navození kýžené atmosféry nejen pochmurným zobrazením prostředí, ale i bohatými ruským lexikem, především ruskými nadávkami, které zaznívají z úst dozorců.

Nejde přitom jen o to, zobrazit nevinné vězně na jedné straně a zlé dozorce na straně druhé. Autor se naopak od jednoduchého černobílého konceptu distancuje a ve své knize problematizuje i otázku mentality dozorců. Nejvýrazněji tu figuruje příběh příliš kruté Parasky, kterou formovala nejen ruská vlast, ale i její nešťastné mládí. Dozorci tu mají povětšinou velké plány, budují světlé zítřky, a jsou přesvědčeni o tom, že jim svěřené zlodějky a špionky je třeba opravdu napravit. Jedině pak se budou moci podílet na budování velké socialistické vlasti. Ukazuje se ale, že i oni jsou jen obyčejní lidé s mnohými slabostmi.

Stejný důraz klade vypravěč i na vykreslení psychologie hlavní hrdinky a jejích přítelkyň. Každá z nich prochází v době svého věznění jakousi vnitřní proměnou a po návratu domů čelí podobným problémům jako tzv. ztracená generace, tedy účastníci 1. světové války. I tyto vězněné ženy zpřetrhaly, ač ne úmyslně, všechny vazby s běžným životem i se svým domovem.

Po smrti Stalina a propuštění všech vězňů z pracovních táborů bylo jasné, že doma na ně už nečeká stejný život, jaký vedli předtím. Budou mít problém navázat tam, kde skončili, a někteří se ani nebudou mít kam vrátit. Jejich partneři si našli jinou ženu, změnili se k nepoznání, nebo jednoduše zemřeli. Tuto krutou pravdu si ale ženy uvědomují až ve chvíli, kdy se vrací domů.

Přesto hraje v Juščákově knize výraznou roli naděje. Celé dílo je protkáno leitmotivem v podobě ptactva, především pak labutí. Symbolizují volnost, nespoutanost, a jsou tedy pro vězněné a trýzněné ženy známkou naděje v jejich bezútěšné situaci. Vězenkyně se snaží zachovat si alespoň kousek lidské důstojnosti, a kromě pozorování labutí (v některých případech i hraní si na ně) či snění o domově a volnosti k tomu využívají i pěvecký sbor. Jeho vedoucí jej dokonce považuje za jakousi pomstu vůči trýznitelům.

Próza Petera Juščáka je bezpochyby řemeslně dobře zvládnuta. Vyprávění je dynamizováno napínavými scénami i nevšedními událostmi, které čtenáře zneklidňují, a zároveň je protkáno popisy místní nehostinné krajiny. Ty nemají za úkol pouze zachytit podobu přírody na Dálném východě, ale účinně rovněž zpomalují děj v napínavých okamžicích. A efektivní je i samotný konec příběhu, který je koncipován jako výpověď muže, který vzpomíná na shledání se svou matkou.

Kristína Žáková

Literárni noviny, Zveřejněno: 21. listopad 2019